Nákupy mě málem zabily!

1. července 2007 v 19:34 | Kamča |  Životní Příběhy
Veronika trpí nemocí, která ji posadila do kolotoče bezhlavých nákupů a drahých půjček od lichvářů.
Jemně sněží a do tmy září vánočně vyzdobené výklady obchodů. Po ulici skoro utíká štíhlá mladá žena a nervózně klopí oči do asfaltu. Chůze kolem butiků a parfumerií pro ni představuje příšerná muka. Chtěla by vstoupit do některého z obchodů a užít si pořádnou nákupní horečku, jenže moc dobře ví, že si to nemůže dovolit. Vzala si už devět úvěrů a peníze utratila za oblečení a kosmetiku. "Nakupovala jsem jako šílená. Toužila jsem se rozmazlovat a koupit si všechno, co chci," prozrazuje Veronika. "Brala jsem si jeden úvěr za druhým a vůbec nepřemýšlela, z čeho budu dluhy splácet." Dnes už si nemůže pořídit ani tričko za tři stovky. Celou výplatu jí totiž polykají splátky. "Když jdu kolem obchodů, prožívám muka. Občas si doma sednu a brečím, protože mě štve, že si nemůžu nic koupit." Na jaře se prala s depresí, která ji málem připravila o život. Dnes má jediný cíl: splatit dluhy a už nikdy nenadělat nové.
"Měla jsem spoustu peněz."
"Všechno začalo, když jsem se loni přestěhovala z Teplic do Prahy," vypráví třiadvacetiletá Veronika. "U nás na severu je velká nezaměstnanost a já dlouho nemohla sehnat práci. Brala jsem podporu a trápilo mě, že si nemůžu nic koupit. Pak jsem dostala v Praze místo hotelové recepční s platem, který mi v tu dobu připadal pohádkový. Praha mi připadala jako ráj." Veronice se ze dne na den změnil život. "Když jsem poprvé dostala výplatu, vůbec jsem nevěděla, co si s takovým balíkem počnu. Bydlela jsem zadarmo v hotelu a také tam jedla. A tak jsem si pořídila hromadu oblečení a kosmetiky. Pokud se mi něco zalíbilo, stačilo vytáhnout z peněženky platební kartu a bylo to moje. Bezva pocit! Takže jsem se rozhodla, že si budu užívat. Tu normální skromnou holku, která nakupovala kosmetiku v drogerii a celý večer se dokázala bavit za dvě stovky, peníze změnily. Najednou jsem si objednávala na diskotékách nejdražší koktejly, jezdila po městě taxíkem. Neviděla jsem důvod, proč bych měla šetřit. Rozhazovala jsem jako šílená. Vzala jsem si třeba drahý mobil na splátky a za měsíc ho zapomněla v převlékací kabince v butiku. A tak jsem si koupila druhý, úplně stejný. Pak jsem si nechala udělat piercing, a když mi vypadl, okamžitě jsem si zaplatila nový, i když stál dost peněz. Nebo jsem si pořídila parfém za několik tisíc, během měsíce ho vyplácala a pospíchala pro další. Nakupování mě bavilo čím dál víc. V době své největší mánie jsem chodila do butiků každý den."

"Rozdávala jsem oblečení."
Veronika utrácela takovým tempem, že jí výplata brzy přestala stačit. "První úvěr mi nabídla společnost, od které jsem si koupila mobil na splátky. Poslali mi domů kreditní kartu, ze které jsem mohla čerpat peníze. Bylo tam dvacet tisíc a já jsem je roztočila za týden. Pořídila jsem si hezké a užitečné věci, ale i spoustu zbytečností - třeba čtvery podobné černé kalhoty. Nebo se mi zalíbil svetr, a tak jsem si ho odnesla k pokladně rovnou ve třech barvách. Když jsem doma úlovky vybalila, už jsem z nich takovou radost neměla. Občas mi došlo, že jsem si pořídila věc, která se ke mně vůbec nehodí. Některé oblečení mě také za pár týdnů omrzelo, takže jsem ho rozdala kámoškám. Jednou jsem si dělala pořádek v šatníku a objevila čtyři tašky z různých obchodů s nevybalenými věcmi, na kterých ještě visely cedulky! Vůbec jsem si nepamatovala, že jsem si něco takového koupila. Zřejmě jsem přišla domů, hodila nákup na dno skříně a okamžitě na něj zapomněla." Když Veronika zjistila, jak jednoduše se dá získat úvěr, zažádala o další. Během několika dnů dokázala utratit deset tisíc. "Koupila jsem si nové Cosmo, nalistovala stránky s módními trendy a poctivě chodila po obchodech, dokud jsem je všechny nesehnala." Asi po půl roce jí ale došlo, že už se zadlužila moc. "Kvůli úvěrům jsem si zvykla, že si můžu dopřát cokoliv. Jenže najednou to nešlo, protože se na mě ze všech stran valily splátky. Napůjčovala jsem si i od lichvářů, kteří chtěli šedesátiprocentní úrok! V noci jsem nespala a přemýšlela, kde vezmu peníze. Občas jsem nějakou splátku neodeslala, jenže z úvěrových společností mi hned volali a upomínali mě. Jednomu telefonnímu operátorovi jsem nezaplatila fakturu na dvanáct tisíc a druhému na osm. Schránku jsem měla plnou upomínek." Veronika si nakonec vzala v bance jeden velký úvěr s nižším úrokem, aby z něj všechny své dluhy splatila. "Myslela jsem, že díky tomu budu mít ve financích pořádek. Banka mi půjčila pětasedmdesát tisíc, jenže jakmile se mi ocitly na účtu, přestala jsem se úplně ovládat. Zase jsem denně slídila po buticích. Do měsíce jsem všechno utratila a mé celkové dluhy se vyšplhaly na sto padesát tisíc!"

"Už jsem nechtěla žít."
V současné době na splátky padne celá Veroničina výplata. "Když mi telefonní operátor začal hrozit soudem za nezaplacenou fakturu, došlo mi, že se musím začít ovládat. Zavedla jsem si na účtu trvalý příkaz, abych všechny platby posílala včas. Jenže tím pádem mi nezbývá ani na jídlo. Kdyby mi nepomáhal přítel a máma, tak bych snad hladověla! Úplně nejhůř jsem se cítila letos na jaře. Butiky praskaly ve švech, všude měli spoustu krásných věcí a já jsem si nemohla koupit ani tričko. Najednou jsem se nedokázala z ničeho radovat. Raději jsem nechodila do města, abych se nemusela dívat na všechny ty věci, které stejně nemůžu mít." Nejčernější období přišlo na začátku léta. "Pokusila jsem se o sebevraždu. Připadalo mi, že takhle nemá smysl žít," přiznává upřímně Veronika. Z nejhoršího ji vytáhli kamarádi. "Přijeli pro mě do nemocnice, odvezli domů do Teplic a vzali na koupaliště. Ležela jsem u vody, bylo vedro, hrála hudba. V tu chvíli jsem se probrala. Došlo mi, že život je bezva a já nesmím připustit, aby mi ho zničily dluhy." Veronika sama sobě slíbila, že bude držet vášeň pro nakupování na uzdě a všechny dluhy dorovná. "Většinu bych měla splatit do června 2007. A až zase budu mít peníze, nechci už utrácet za nesmysly. Přítel mě podporuje a ani ho nenapadne mi něco vyčítat. Plánuje, že si pak koupíme byt a auto, zkrátka že budeme investovat do užitečných věcí. Splácení dluhů funguje jako odvykací kúra. Zjišťuju, že se bez spousty věcí obejdu. Občas mě chytne deprese, že nemám co na sebe, ale umím s ní bojovat. V budoucnu bych si chtěla kupovat spíš zážitky než věci - třeba hodně cestovat. A ženám, které mají podobný problém jako já, bych chtěla vzkázat, že se dá zvládnout. Prostě si musíte dělat radost zadarmo. Jde to." Tip: Přerostly i vám půjčky přes hlavu? Požádejte banku, aby vaše dluhy sloučila v jeden s nižším úrokem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama