Sem závislá na líčení!!!

1. července 2007 v 19:19 | Kamča |  Životní Příběhy
Nejdůležitější pro ni je, aby jí oční stíny ladily s kalhotkami. S Lucií, které se péče o vzhled vymkla z rukou
Pětadvacetiletá Lucie je typ ženy, za kterou se na ulici otočí i slepec. Vysoká, štíhlá, vždy perfektně nalíčená a oblečená podle poslední módy. Sešly jsme se v kavárně. Lucie měla na dlouhých vlasech ostře zrzavý přeliv, který ještě víc vynikal v kombinaci se zelenými stíny na očních víčkách. Její rolák, pásek na džínách a boty byly v úplně stejném odstínu zelené. Lucie vyvolávala dojem, že ji právě někdo vystřihl z módního časopisu. Měla jsem pocit, jako by i vůně jejího parfému byla zelené barvy. Exkluzivní vzhled mé společnice budil pozornost všech mužů a mě zaujalo, že pokaždé, když se Lucie napila minerálky, osušila si rty ubrouskem, vytáhla stříbrné zrcátko a zkontrolovala si rtěnku. Náš rozhovor trval dvě hodiny, během nichž se Lucie pětkrát vzdálila na toaletu, aby si upravila líčení.

"Řval na mě, že jsem prase!"
"Samozřejmě že jsem chodila na terapii, protože s rodiči už nebylo k vydržení," zahajuje rozhovor Lucie, která pracuje jako obchodní zástupkyně. "Pořád do mě ryli ohledně toho, kolik utratím za kosmetiku a oblečení, a protože v té době jsem u nich ještě bydlela, musela jsem je taky poslouchat, takže jsem nakonec k té psycholožce šla. Vykládala mi, jak bych se měla naučit vážit si sama sebe a že prý jsem jako člověk cenná i bez make-upu. Dívala jsem se na její povadlou pleť s vráskami, vytahaný svetr a pomyslela si, že raději budu bezcenná, ale upravená," usmívá se shovívavě Lucie a kontroluje si rtěnkové kontury v zrcátku. "Naši a sestra tvrdí, že to prý s tou péčí o sebe přeháním. To je ale směšné - jednak je jasné, že mi závidí vzhled, ke kterému se oni sami nikdy nedopracují, a jednak to byli především moji rodiče, kdo mě k takovému chování přivedl," ušklíbá se Lucie.
"Můj otec pracuje na dost vysoké pozici. Do práce chodí jedině v obleku, ale i když je doma, nikdy by si na sebe nevzal tepláky nebo flanelovou košili. Já jsem byla spíš sportovně založené dítě, které chodilo do kroužků, lítalo venku a měla jsem věčně rozbitá kolena a roztržené oblečení. Pamatuju se, jak se jednou táta rozzuřil, když jsem se vracela zablácená zvenčí a ve dveřích jsem se minula s jeho návštěvou. Řval na mě, že se neumím chovat a že nechápe, jak jeho dcera může být takové prase. Pak mi dal domácí vězení a musela jsem napsat slohovou práci na téma Proč je důležité, abych byla vždy upravená," uzavírá Lucie a připadá mi, že pomrkává trochu nervózněji než předtím.

"Vyházela jsem svůj šatník."
"První rtěnku jsem dostala, když mi bylo čtrnáct, a přesně si pamatuju, že měla nafialovělou barvu. Bylo to v období, kdy jsem složila přijímačky na gymnázium. Táta mi udělal přednášku, že teď už jsem velká slečna a musím se tak chovat i tak vypadat. V té době jsem si ale myslela, že je cvok a že po mně chce nesmysly. Až teď dokážu ocenit, že měl pravdu. To ale on už zase ze svých výroků couvá a přesvědčuje mě, že přeháním," potřásá Lucie pohrdavě hlavou. "Když se teď podívám na své středoškolské období, vůbec nechápu, jak jsem to mohla vydržet jen s jednou skříní s oblečením, řasenkou a rtěnkou. Na všech fotkách z té doby vypadám jako obluda, ale já jsem to tenkrát neviděla. Dokonce jsem ve čtvrťáku začala chodit se spolužákem. Michal byl hodný kluk a měla jsem ho ráda, ale podle mě si se mnou mohl začít jen proto, že sám byl dost zanedbaný. Když jsem se potom dostala na práva, stejně se se mnou rozešel. Sice tvrdil, že nemá zájem o vztah na dálku, ale já teď už vím, že to bylo kvůli mé příšerné zanedbanosti," vysvětluje Lucie, zatímco se špulí do stříbrného zrcátka.
A na univerzitě se teprve začaly dít věci! "Byla jsem úplně vedle ze skutečnosti, jak upravení a elegantní jsou všichni mí spolužáci. Připadala jsem si jako venkovská husa. Tenkrát jsem poprvé v životě doma požádala o peníze na kosmetiku a oblečení. Otec z toho byl mimo a chválil mě, že jsem konečně dostala rozum a začala jsem o sebe dbát. Udělala jsem si svůj první velký nákup a pamatuju se, že u spousty věcí v drogerii jsem ani nevěděla, k čemu slouží. Představ si, že jsem třeba vůbec neznala peeling," směje se moje společnice. "Začala jsem chodit ke kosmetičce a drahé kadeřnici, abych se dozvěděla, co a jaké barvy mi nejlépe sluší. Vyházela jsem svůj šatník, protože v takových hadrech jsem se samozřejmě už nemohla nikde ukazovat, a nakoupila všechno nové. Praskly na to veškeré mé úspory, ale konečně jsem měla dojem, že mezi své spolužáky lépe zapadám. Také jsem se dočkala tátova prvního komplimentu ohledně svého vzhledu."
"Na učení jsem neměla čas."
"Co jsem ale podcenila, byla moje postava! Nějak moc jsem se spoléhala na svou sportovní minulost, takže jsem se přestala hlídat. Tehdy jsem chodila s Patrikem, a když se jednou prořekl, že se rád dotýká mého 'měkkého bříška', pochopila jsem, že na sobě musím zapracovat. Začala jsem chodit každý den na aerobik nebo do fitka a budovala jsem si nové tělo. Zvracet mě nikdy ani nenapadlo. K bulimičkám pociťuju totiž odpor, nechápu, jak si někdo může ničit zuby zvracením. Podle mě jsou zuby hrozně důležité. Já si je nechávám pravidelně bělit a neumím si představit, že bych si je kazila nějakým zvracením. Přemýšlela jsem o projímadlech, ale někde jsem si přečetla, že způsobují vrásky, tak jsem si to zase rozmyslela. Stačí cvičit denně dvě až tři hodiny a výsledek je stejný," prohlašuje hrdě Lucie, která při výšce sto pětasedmdesát centimetrů váží jedenapadesát kilo.
"Pak ale přišla ta nepříjemnost se školou. Když chce člověk vypadat k světu, stojí to hrozné peníze. Šatník nemůžete používat déle než půl roku - tolik trvá jedna sezona - a pak ho musíte obnovit. O kosmetice, kadeřnici a fitku ani nemluvím. Naši se začali cukat ohledně peněz, takže jsem si musela pomoct sama. Vzhledem k faktu, že jsem byla každý večer na cvičení, brigáda nepřipadala v úvahu, a tak jsem si občas nějakou kosmetiku ukradla. Pořád mi to připadlo snesitelnější než chodit neupravená. Smůla byla, že mě chytili a nahlásili to do školy. Bylo mi naznačeno, že bych měla odejít, a naši se tenkrát málem zbláznili. Mně to bylo ale dost jedno, protože na učení už jsem kvůli nákupům a dalším zájmům stejně neměla čas," objasňuje Lucie. "Jestli jsem v té době s někým chodila? Blázníš? I kdyby se našel někdo, s kým bych byla ochotná ukazovat se venku, zbytečně by mi to ubíralo čas, který můžu věnovat sama sobě."

"Vzhled je moc důležitý."
Po vyhazovu z univerzity absolvovala Lucie na přání rodičů psychoterapii. Bohužel bez úspěchu. Potom si našla práci a začala bydlet sama. "Práce mě moc nebaví, ale zase je za ni dost peněz a můžu si koupit, co chci. Jak vypadá můj den? Vstávám o dvě hodiny dřív, abych si mohla udělat velký make-up, protože bez pořádného nalíčení si připadám jako nahá. Jen jednou jsem zkusila jít na aerobik bez make-upu a dobře jsem si všimla, jak na mě všichni čuměli. Nějakou dobu mi také zabere správně sladit oblečení, i když vhodnou kombinaci si většinou vymyslím už večer předtím. Musím prozradit, že teď se mi hodně osvědčilo napsat si na celý týden seznam, co budu mít na sobě - ušetří to dost času. Tedy v případě, že vyjde předpověď počasí a nemusím to měnit," vysvětluje Lucie.
"Po práci letím do fitcentra a většinou si zaplatím dvě hodiny aerobiku a hodinu posilovny. Mám vyzkoušeno, že je to tak akorát, abych se udržela ve formě. Dřív jsem chodila do sauny, ale rozmazává se mi tam líčení, takže jsem s tím přestala. Víkendy mám vždycky vyhrazené pro nákupy. České módní časopisy jsou dost k ničemu, protože mají zpoždění. Nejlepší je kupovat si cizojazyčné magazíny. Kolik utratím měsíčně? No dost, tak třicet až čtyřicet tisíc. Taky už jsem si musela vzít třetí úvěr, abych svoje náklady vůbec pokryla. Jak člověk vypadá, je totiž strašně důležité. Všimni si, jak třeba lidé podceňují svůj vzhled při domácích pracích. To já se nalíčím, i když jdu vynést koš s odpadky. Samozřejmě že na vynesení koše si ale udělám jen malý make-up. Je mi totiž jasné, že nic se nesmí přehánět," uzavírá chemicky zrzavá Lucie a já se dívám, jak si jde na toaletu upravit obočí.
Je to v pořádku?
Terapeutka Eva Malá míní, že jde o poruchu.

"K tomu, abych mohla zodpovědně říci, jakou poruchou Lucie trpí, bych potřebovala provést vyšetření. Domnívám se však, že se jedná o narcistickou poruchu osobnosti. To je porucha, kterou trpí jedno procento populace a objevuje se spíš u mužů. Předpokládá se, že její příčinou může být i trauma, v případě Lucie zřejmě způsobené otcem. Lidé s touto poruchou osobnosti se vyznačují chorobným zájmem o sebe samé a lhostejností k okolí. Podobné chování se ale někdy může objevit i u pacientů s poruchou příjmu potravy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama